Kategorie: Aktuality a informace

Literární soutěž Miroslava Kabely a úspěch Patrika Pernického

                Město Valašské Meziříčí ve spolupráci s Městskou knihovou a výborem kultury vyhlásilo v letošním roce již 21. ročník Literární soutěže Miroslava Kabely. Soutěžilo se jako obvykle ve 2 kategoriích. Do kategorie b) se mohli zapojit účastníci ve věku 13-15 let, kategorie a) byla určena soutěžícím ve věku 16 – 20 let.

                Mladé spisovatelské naděje si vybíraly ze čtyř témat: Vánoční příběh, Co mi babička vyprávěla /dědeček vyprávěl/, Dopis starostovi našeho města a Co dělat, aby byl svět krásnější.

                Vyhlášení výsledků proběhlo v úterý 17. 12. 2019 v čítárně Městské knihovny Valašské Meziříčí. Velkou radost naší škole udělal Patrik Pernický, který se svou prací na téma „Co mi babička vyprávěla“ získal úžasné 3. místo. Jeho úspěch je o to cennější, že odborná porota hodnotila v této kategorii 19 prací. Kromě věcné ceny a diplomu obdržel Patrik měšec s finanční částkou 555 Kč.

                Patrikovi srdečně blahopřejeme a jsme rádi, že se s jeho prací můžeme seznámit nejen ve Sborníku vítězných prací literární soutěže Miroslava Kabely 2019, ale i v Poličenských listech.

 

 

                                                                                                              Mgr. Božena Fajtová

 

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ MIROSLAVA KABELY

PRO ROK 2019

 

Co mi babička vyprávěla

Náš příběh začíná, když se maminka seznámila s tatínkem, který žil na „Čupě“ (malá usedlost poblíž Vsetína). Po dvou měsících známosti se vzali. Tak začal společný život na Čupě v červnu roku 1937.  Život tam nebyl jednoduchý. Babička ji nepřijala do rodiny, protože byla chudá. Maminka byla čistotná a pracovitá, ale babička s ní stejně nechtěla žít, a tak se v roce 1938 prarodiče s tatínkovými sourozenci odstěhovali na statek do sousedství. A tehdy jsem se narodila.

Rodiče se osamostatnili a začali zúrodňovat pole. Později si pořídili zvířata a prodávali máslo, mléko a vajíčka. U pradědy si pekli chleba a obilí vozili na semletí do mlýna. Tatínek pracoval v zimě v lese a u Sousedíků ve fabrice, kde se vyráběly příbory značky Sandrik. Maminka v létě ještě prala prádlo „paničkám“ z města.  Začalo se jim dařit.  A protože zuřila válka a ve městě bylo málo jídla, scházely se u nás celé rodiny a chodily k nám nakupovat. 

Při té příležitosti se muži domluvili, že budou u nás tisknout letáky proti Hitlerovi a německé okupaci. V sobotu je tiskli u nás na rotačce a tatínek je pomáhal roznášet po Vsetíně. To se mu vymstilo v lednu roku 1940, když ho někdo udal a gestapo si pro něho přišlo do fabriky. Maminka mu šla tenkrát donést oběd. Ale v práci už nebyl. Gestapo ho odvedlo na zámek, kde mělo sídlo. Německý důstojník ji tenkrát málem shodil ze schodů se slovy: „Wir kümmern uns fűr ihn.“  (My se tu už o něho postaráme).

Maminka běžela za strejdou Sedláčkem, který jí pomohl převézt rotačku k nim do stodoly, jak byli domluveni se členy odbojové skupiny. Všechny vzali nakonec k výslechu, protože je někdo udal, včetně dědy, který měl jen stejné příjmení jako otec. Na druhý den ho ale propustili. Gestapo se přišlo podívat i k nám na kopec. Němci hledali všude - i v seně, ale naštěstí nic nenašli. Maminka stihla vše spálit. Jeden z Němců na ni namířil pistoli a vyhrožoval, že ji zastřelí, když nepromluví. Vzala mě tehdy na ruky a ve vzdoru řekla: „ Klidně nás zastřelte obě.“ 

Němci nakonec odešli s nepořízenou. Ale nevzdali to a za dva týdny přijeli najisto s jedním zadrženým k strýčkovi Sedláčkovi, šli přímo k němu do stodoly, kde našli rotačku, a strejdu odvedli. Za týden ho propustili a celou skupinu uvěznili. Tatínek byl v Kounicových kolejích v Brně a pak v Breslau. Tak začal těžký život na Čupě. Maminka měla čtyřiadvacet let a musela se postarat o celé hospodářství a o mě.  Naštěstí ji v sezoně chodili vypomáhat členové křesťanského sboru. Chodil k nám taky maminčin mladší bratr Gedeon, který pomáhal s pasením dobytka. Občas mě taky hlídal. Jednou přivázal kočárek za ocas krávy. Ta se splašila a utíkala z kopce dolů, já jsem z kočárku vypadla. Naštěstí se mi nic nestalo. Maminka mě proto raději zamykala doma a šla do města nebo za svou prací na pole. Užila jsem si tak dost samoty.  Někdy mi zapomněla dát i najíst, protože pole a dobytek, to bylo u nás na prvním místě.  Po nějakém čase maminka napsala žádost o propuštění tatínka na výpomoc, což v té době nebylo vůbec nic neobvyklého, protože pro Němce bylo důležité, aby pole byla obdělaná a armáda měla potraviny. Němci za ní poslali kontrolu, jestli opravdu obdělává pole. Jeden z nich vzal pluh a zkoušel s ním orat. Potom mamince řekl lámanou češtinou: „Velmi namáhavá práce, do 14 dnů vám manžela pustíme, ale jen na práci.“

A tak jednou v noci někdo zaklepal na okno. Maminka věděla, že je to on, a samou radostí si oblékla šaty naruby. Tatínka po více než dvou letech propustili, bylo to těsně před heydrichiádou. Musel jíst zpočátku po malých porcích, protože nebyl zvyklý na tolik jídla. Stejně na poli pomáhat nemohl, byl velmi slabý a psychicky narušený. Bál se, že si pro něho přijde gestapo.  Ale hlavně že byl doma! Já si na něj musela zvykat, protože mně nebyly ani dva roky, když odešel, a vrátil se, když mi byly už čtyři. Musel se každý týden hlásit gestapu.

V červnu roku 1944 byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Tristana Eugena Heydricha a každého, kdo byl nějak podezřelý či v nelibosti, popravili. Bylo vyhlášeno stanné právo. Tatínek se přestal gestapu hlásit, protože se bál, že ho popraví, i když ještě nebyl odsouzen (soud měl mít až v září). Všichni ostatní z odbojové skupiny byli už popraveni gilotinou. Jediné štěstí měl, že jeho kamarádi tvrdili, že o ničem nevěděl, že si u něho jenom pronajali světničku na víkendy. Tím mu zachránili život. Ale mohlo být i hůř? Mohlo.

Když jsme se jednou vraceli ze shromáždění, stál u chaloupky v koženém kabátu s pistolí u pasu Jery (tak jsme mu přezdívali) a chtěl, abychom u nás ubytovali partyzány. Tatínek zprvu nechtěl, ale nakonec musel souhlasit, protože neměl na výběr, jinak by nás všechny postříleli. Partyzáni byli špinaví, zavšivení, neustále hladoví a pořád si na něco stěžovali. Museli jsme se o ně postarat. Byli stále nervózní. Neměli co kouřit, tabák se dával na lístek. Jednou zkoušeli kouřit seno a hrozně při tom nadávali. Byli to mladíci převážně z Ruska, ale i od nás, kteří vyjídali pasekáře a dostávali celé rodiny, ba i vesnice do potíží. Rodiče museli chovat načerno prase, aby je vůbec uživili. To se v té době nesmělo.  Všechna zvířata měla být přihlášená. Němci to chodili kontrolovat.

V zimě byli partyzáni daleko nervóznější. Kolem chodíval hajný, který byl konfident. Rodiče se ho moc báli, ale neřekli nic, protože by ho partyzáni zastřelili.  Nám zastřelil psa a málem i mě, když jsme spolu pásli krávy. Partyzáni to ale zjistili a čekali na něho. On tehdy asi něco vytušil a nepřišel, to mu zachránilo život. Spávalo u nás vždy šest chlapů ráno a šest večer (dohromady se u nás střídalo asi čtyřiadvacet chlapů). Maminka byla v tu dobu těhotná. Rodiče to velmi těžce nesli a já byla stále vyděšená. Nesměla jsem nikam jít, abych neprozradila, že

jsou u nás partyzáni.  Musela jsem s nimi chodit sáňkovat a oni se převlekli za ženy, aby je nikdo nepoznal. 

Jednou dali mamince do konve na mléko trhavinu a poslali ji do města za svými kumpány, kteří byli u další rodiny. Blížil se konec války a město bylo plné Němců, kteří kontrolovali chodce na ulici, ale naštěstí těhotnou ženu s konví na mléko nikdo nepodezříval. Maminka byla v 6. měsíci těhotenství a byla vystavena velkému stresu. Pán Bůh ji opatroval, že se vrátila domů. Partyzáni použili trhavinu na vyhození „spínačky“, což byla největší záškodnická akce v okolí. Samozřejmě to nezůstalo bez odezvy a někdo udal, že pasekáři schovávají partyzány. Jednou v noci přiběhla skupina partyzánů a varovali nás, že se blíží Němci. Světlomety začaly osvětlovat kopec. Tatínek odešel s partyzány, jinak by ho popravili. Maminka zůstala se mnou sama doma. Tři týdny jsme žily ve strachu, že nás seberou a postřílí. Každý den se modlila.

Za tři týdny se tatínek vrátil. 4. května 1945 přišli vojáci a osvobodili Vsetín. Po kopcích se střílelo a kulky hvízdaly. My jsme byli schovaní ve sklepě, dokud nepřišli vojáci. Byl konec trápení. V červenci se narodil bratr Svatomil. Všichni jsme měli velkou radost, že vše dobře dopadlo. Pán Bůh vyslyšel naše prosby a opatroval nás v těch těžkých dnech. Na Čupě pro nás začal nový život.  A já šla poprvé do školy. Bylo mi sedm let. Rodiče začali hospodařit. Postavili novou stodolu a chystali materiál na stavbu nového domu. Tatínek byl psychicky poznamenaný z kriminálu. Také partyzáni zanechali následky na něm i nás všech. Nežilo se u nás klidně, ale stále v nějakém stresu. Maminka měla ze všeho strach a já to intenzivně prožívala s ní.

V roce 1948 vyhráli volby komunisté a začal opět „povázaný“ život. Musela jsem začít s bratrem pásávat krávy. Když měl tatínek 40 let, bylo to v r. 1951, koupila mu maminka nový oblek a malorážku. Nový režim každému odebíral zbraně a za tuto zbraň, kterou tatínek včas neodevzdal, měl být v r. 1953 zavřený. Naštěstí mu pomohl přítel, který zbraň ještě dodatečně vzal do evidence. Tím tatínka zachránil od Jáchymova (uranových dolů). V říjnu se narodila sestra Rút.

Ale to už je na nový příběh nebo i celou knihu. Mám rád ty chvíle, kdy řeknu: „Babičko, vyprávěj prosím.“ A já ani nedutám a poslouchám.

 

Patrik Pernický

 

print Formát pro tisk